Volání divočiny, příměstský tábor, LMŠ Na dvorečku, 7.7.-10.7. 2020
První den nám míček pomáhá zorientovat se ve jménech a sourozeneckých dvojicích. Místní to na Dvorečku znají, ale nováčci či jednoročáci se orientují podle Petrovy mapy. Začínáme úklidem, ať máme čistý stůl i štít. Stezka mocného brdského ducha Fabiána nás vede na Pišťák. Cestou zuřivě hrajeme hru Šiškovaná. Jedno káně nad námi symbolicky piští během oběda, který s láskou připravil Robo. Po obědě se dorážíme borůvkami a přitom si čteme o Fabiánově družce XY. Bloudíme kolem Babky a nemineme ani Osadu vzpomínek, trampský symbolický hřbitov. Vzpomeňme aspoň Marcelu, přezdívanou Princezna. Na zpáteční cestě se krmíme třešněmi a nalézáme ztracenou lahev. Proto jsme se vraceli po stejné trase. Je to první den: učíme se chodit a pít. Zpíváme do kroku Okolo (čehokoliv). Na Dvorku vaříme čerstvý čaj z cestou nasbíraných bylin. I rodiče ochutnali. Jak Robo s Petrem do lesa volají, tak se děti z divočiny ozývají.
Ve středu se setkáme po čundrácku na nádraží. Řevnické náměstí ožije naší olympiádou. Křížem krážem od lípy k lípě až k zavěšení na borovici. Co nejdýl. Cesta autobusem je plná zákrut, takže zezelenaly nejen děti, ale i Petr byl jako sedma. Vystoupili jsme právě včas. Za pár kroků si ti šťastnější už na závoře hrají na netopýry. Ti míň odolní se srovnají až během svačiny. V Solvayových lomech se cestou po úzké koleji opět nadýcháme dieslových vůní. Pevný dempr či lanový bagr za to však stojí. I kola větší než my. Ta tam je doba, kdy práce byla fyzická a riskantní. Jeskyně Arnika je za pevnou mříží a odolá naší zvědavosti. Dnes obědváme U krobiána, kuřátko s pečeným bramborem a oblohou. Jak vojáci se vzdalujem po sinici v les a lom. Zlato, stříbro, dřevo – Robo chodí vlevo. Řežeme bezpečnými noži. Během prvního deště se rozvinuly osobní příběhy sirkových krabiček. Sdílíme je po svačině na srbském nádraží. Někdo v nich bude pokračovat celé léto. U rodičů jsme dřív než řekneš: “Borůvkový koláč!”
Ve čtvrtek přestupujeme z vlaku na vlak. I náš psí průvodce Carlos to zvládá. Miluje vodu, takže hned za malinovou bonanzou poněkud zrezne. Jsme v údolí silně železitého potoka. Posedáváme na lanech, co Petr snová jako pavouk. Nasloucháme vodopádu a stádu skotu. Cpeme se opět třešněmi, ale hospodský oběd v nás taky zahučí. Hýskovské koupaliště je jen naše, protože místní se zalekli rozmarného léta. Carlos dostal ve vodě világoš od otce labutí rodiny. I vodáci se k sobě chovají drsně. My jsme mírní jako luční kvítí, i za stolování jsme v těchto dnech chváleni. Vzájemný respekt přeje novým vztahům mezi námi. Svačinou je nám mramorová bábovka. Hahaha, hahaha – špinavá je Praha.
Poslední bývá pátek. Nad Dvorečkem se vznáší pracovní, činorodá nálada. Běháme orienťák podle mapy. Škrabeme a krájíme brambory, činíme se o vlastní oběd. Robo ho vaří už od půlnoci. Vyrábíme fáborky. Po svačině utíkáme na louku. Střílíme z luku do dálky, aportujeme šípy. Koupeme se zas v Berounce, plaveme proti silnému proudu. Po obědě si čteme japonské příběhy, které podivně korelují s našimi táborovými zážitky. O sněhulákovi, o kapse.. utíkáme raději do lesa, k potoku. Hrajeme si s míčkem, míčem, boxujeme, uhýbáme větvím, vozíme se na vozíku, přetahujeme se a učíme se prohrávat. Na Dvorku se s rodiči dělíme o guláš, hrajem karty a fotíme se: Kdo chce zas za rok tohle všechno, zvedá ruce!
