Dvoreček na Černé boudě
Dvoreček na Černé boudě
Autor: Lucie Hořejší
Znáte Černou boudu na Černé hoře? My ano! Známe ji už z předchozích let v mracích, v dešti, v mrholení, ve větru, ve sněhové vánici, při inverzi, při oblačnu.. Známe ji na všechny možné způsoby. A letos? Letos nás přivítal padající sníh, který se brzy brzičko proměnil na dokonalou zimu. Mrazivou a slunečnou. Se sněhem na sjezdovce i v bežkařských stopách takovým, o kterém každý lyžař sní. My jsme měli takovou kliku!
Sešli jsme se v menším počtu, než jsme plánovali - chřipky a nastydnutí bohužel nedovolili jet všem. S těmi, kteří do Janských Lázní dorazili, jsme se vypravili lanovkou do sněhových výšin.
Sníh padal a padal a my jsme se těšili na první lyžařský den. A hnedka v prašanu! Ostřílení lyžaři dostali první nelehký úkol. Sejít sjezdovku bokem, aby to mladším kamarádům s hromadami sněhu usnadnili. A víte co? Hned dopoledne jsme se spojili na vleku celá dvorečková parta! Malíčci se první den občas ještě trochu divili, co to ta kluzká prkýnka dovedou, ale za chvíli už zkoušeli ledasco.
Lyžovali jsem a lyžovali. Nahoru dolů - na sváču - nahoru dolů - na oběd - nahoru dolů na sváču - nahoru dolů - domů. Mráz nám barvil tváře do sytě červené barvy, občas nám prsty v rukavicích zamrzaly, ale sluníčko a Pan Sníh (!) kouzlily. A jak my jsme se zlepšovali! Tu kolem nás na vleku prosvištěla růžička, za chvilku řada tryskáčů, potom osm řidičů s volanty a zničehonic tříleťáček s úsměvem od ucha k uchu. Šusem. A s obrovským nadšením.
Byla zima. Celý týden mrzlo, až praštělo. Přemýtali jsme, jestli není moc velká zima na běžky. Ale vyrazili jsme. Protože my se zimy přeci nebojíme! A ona nebyla. Sluníčko nás na malém okruhu kolem Černé hory hřálo do zad a my jsme se s partičkou běžkařek a jedním pokočilým závodníkem bavily přímo královsky. Rodiče, bežkujte se svými dětmi - to je taková nálož legrace! :)
Čas letěl. Občas se někomu dopoledne nebo odpoledne protáhlo, protože mu bolavé bříško nedovolilo jít na svah nebo do stopy. Ale všichni stateční bojovníci neduhy naštěstí brzy překonali. A na startovní čáře slalomového závodu v maskách nechyběl nikdo. Vyhráli úplně všichni, to je jasná věc. Ale víte, kdo byl nejrychlejší? To byste neuhodli. Ve svojí skupince třeba Červená karkulka. Nebo v té další Víla, která se k závodu snesla z Nebe. Vzala s sebou i dva Andělíčky. Naopak strašidelná čarodějnice dorazila na startovní čáru z hlubokého černého lesa. A tipnete si, kdo na start dorazil jako poslední? Malý želví kluk! Jak příhodné :)
No a potom už sladké vyhlášení nejrychlejších slalomových časů. Dětí i dospěláků. Holek a kluků. Maminek a tatínků. A následný vítězný tanec.
Veselé to bylo. Slunečné a mrazivé. Odhodlané a statečné. Plné úsměvů a dobré nálady. Smekáme před Vámi, dvorečkové Paní Lyžařky a Páni Lyžaři - jsme na Vás všechny neskutečně hrdí!