E 24 aneb Expedice předškoláků na Sněžku
E 24 aneb Expedice předškoláků na Sněžku
Lucie Hořejší
"Když potkáte ježky, jdou většinou pěšky, zatím však nedošli na vrcholek Sněžky (my už jo!).. asi nemaj běžky.. a bez nich je to těžký! (to jo, těžký to bylo, ale zvládli jsme to! i bez běžek!)"
V úterý ráno jsme se v Lipencích loučili s několika slzami v očích. Většinou si je ale do kapesníků utíraly maminky - my jsme věděli, co nás čeká, byli jsme natěšení, připravení a odhodlaní. A od první minuty Expedice 24 táááák stateční! Cesta byla dlouhá - vždyť jsme museli až do Krkonoš, našich nejvyšších hor. Lipence se s námi loučily lehkým deštíkem a Pec pod Sněžkou nás o pár hodin později přivítala mlhou hustou tak, že by se dala krájet a deštěm podobným. Světaznalý pan taxikář nás na třikrát i s taškami a kufry vyvezl do našeho nového domova, na chatu, kterou dnem i nocí hlídá naše největší sova, totiž Výr velký. Dorazili jsme na Výrovku.
Ke všeobecnému nadšení nás nejmilejší paní kuchařka přivítala borůvkovými knedlíky. A získala si tím nejen naše bříška! Potom jsme si vybírali pokojíčky, podepisovali se na vlastní erby a opatrně se seznamovali s novými kamarády z Jednoho stromu. Vypadali dost sympaticky, stejně jako jejich Tom v barvě pomeranče a Pája v barvě papáji :) Odpolko jsme vyběhli k chalupě Na Rozcestí, kde jsme procvičili pamatováka a kreslící a orientační schopnosti. Nejeden průvodce nám nevěřil, ale ti koukali! Jak výři z nudlové polévky, co jsme měli k véče. S kuřetem s brkaší. Na horách pěkně vyhládne!
No a středa. Ten den. Den, na který jsme se tak těšili! Den, kterého jsme se i trochu báli. Den, kterému jsme někteří moc nerozumněli - vždyť přece jsme odjeli na expedici na Sněžku, takže logicky jsme se v úterý na Sněžce ubytovali, tak kam bychom měli ještě chodit? Předpověď parádnická, ale stejně jsme pro jistotu vzali tlustší bundy, kdyby se náhodou ty mlhy chtěly rozpustit až trochu později... No! Nejen, že se (až na pár minut kolem Luční) nerozpustily vůbec, ale přidal se k nim ještě vítr, který nám bral nudle od nosu. Takže čepice, teplé rukavice, nákrčníky, kapuce, bundy zapnout až po nos a držet se řetězového zábradlí. Ještě, že kolem nás alespň chodili ti sousedé Poláci v teplákovkách - trochu zmírňovali pocit, že v tomhle počasí se na Sněžku nechodí. Ale my jsme vyšli. A zasloužili jsme si za to medaile. A spousta přihlížejících tleskalo spolu s námi, protože ten den jsme na naší nejvyšší hoře byli zdaleka nejmladší. Na Poštovně nám chytrá tabule ukázala 6 stupňů a 100% vlhkost vzduchu, tak si to zkuste představit. Cesta dolů už byla brnkačka. Na Luční jsme se nacpali borůvkovými koláči, poňuchňali si Bohouška, kterého jsme dostali i na omalovánkách a vyrazili k naší milé, v mlze schované Výrovce.
Ve čtvrtek dopoledne mělo být líp, tak jsme sbalili míč a šli si zakopat na rozcestí. V poledne mělo začít poprchávat... Liják, se kterým jsme se vraceli prověřil nejednu bundu a rukavici. Potvrdilo se nám, že pro hory žádná předpověď neplatí. Odpoledne Krakonoš z konve kropil dál, a na Výrovce se stala loupež! A málem to odskákal jednostromácký Tom! Našli jsme ho svázaného se zalepenou pusou dole pod lezeckou stěnou. Prý se vrátil loňský delikvent Vomáčka, který nám ukradl všechny boty. Nebudete tomu veřit, ale klíče od pokladničky, ve které byly klíče od pokoje, ve kterém byly naše boty, našla paní kuchařka v hrnci s gulášem! Jak se tohle mohlo stát?!
Navečer nás ještě čekaly diplomy a knížky, která nám naši cestu na důležitý vrchol budou už napořád připomínat. Přečtěte si knížku spolu s dětmi - a všimněte si potom toho lesku v očích malých horalů - určitě se tam znovu objeví. Protože jsou výjimeční. A my vám, milí rodiče, za ně moc děkujeme.