Na bílem koni
Na bílém koni
Petr Opavský
Tak jako je sníh plný vzduchu, což lze dokázat pokusem, je i ve vzduchu cítit sníh. Nebo nás šálí čich? Dá se spolehnout na tradiční moudrost, že Martin přijíždí na sněhobílém koni? Naštěstí nás ještě nemusí zajímat kritické myšlení. V lese smíme být dětmi, takže se necháváme unášet svým přáním. Třeba postavit si už vánoční stromek, nebo začít střechou při stavbě domu. Nebo se stát žebrákem a Martinem a odcválat na jednom koni pod jedním pláštěm.
Mezitím vyřezáváme nálet a děláme z něj polotovar pro lampiony, hrajeme na Krvavé koleno, střídáme si role a repliky, ale nejdůležitější je, abychom měli čas si pohrát. Po svém, sami nebo s někým, ponoření a šťastní, že nám do toho nikdo nekrafe. Takovou hru si pak promítáme v tichu na strop jurty. Ze stropu se snáší všichni svatí a šeptají, že rozpoznáme zlé od dobrého. Že si můžeme věřit.
Temno je kol kolem, sníh je a mráz.
Kam asi kůň nese Martina zas?