Padá listí, světlo se ztrácí, síla se vrací ke kořenům...
Padá listí, světlo se ztrácí, síla se vrací ke kořenům
Autor: Lucie Hořejší
Přání se sluníčkem se nám plní a i když se podzim překulil do své druhé, temnější poloviny, ještě stíháme sluncem rozsvícené zlato v korunách stromů. Nebo už je ho víc na lesních kobercích?
Začátkem týdne je nás maloučko - hodně Stodoláčků si užívá podzimní prázdniny se staršími sourozenci - školáky. Kdo ale přijde, má se krásně. Je to vzácnost mít možnost si dostatečně dlouhý čas popovídat s každým, kdo ten den ve školce je. Poslechnout si historky z jízdy pražskou tramvají, zamyslet se nad tím, proč jsou tak přísné bezpečnostní kontroly na letištích nebo debatovat o tom, jestli může jít člověk do vězení, když ukradne auto. Také jedny krásné hranaté narozeniny oslavíme - s krásně kulatými a neuvěřitelně dobrými makronkami.
Náš dušičkový čas je takový tajemně krásný. Je jiný než rozjívený dýňový Halloween. Radši jdeme na řevnický hřbitov zapálit svíčku těm, kterým už ji třeba nikdo nezapálí, než abychom rejdili po dvorečku ve strašidelných kostýmech. Radši si v kostelíčku zazpíváme o malém světýlku, které si každý nosíme v srdci, než abychom koledovali a sbírali do košíčků sladkosti. Vytváříme lesní oltář pro naše předky. Někdo si je pamatuje, někdo ne, protože zemřeli už dávno. Připomínáme si je fotkami, ale také malými dušičkami z vlny, které vyrábíme. Povídáme si o nich. Vzpomínáme.
A pomaličku pomalu čekáme, že čas dušičkový vystřídá čas svatomartinský. Ten je také krásný. A také tajemný.